Svatá hora u Kadolce

Svatá, přesněji Svatá hora (679.3 m n. m.)

je dominujícím vrcholem hřbetu zvedajícího se výrazně mezi Křižanovem a Osovou Bitýškou z mírně zvlněného reliéfu okolní krajiny. Je součástí Bítešské vrchoviny, která spolu s Dačickou kotlinou a Brtnickou vrchovinou patří do  Křižanovské vrchoviny.

            Vrchol Svaté hory je viditelný z kopce u Rosičky na hranici Čech a Moravy a z vrchů nad Pavlínovem a Chlumkem, z Dědkovské hory (694 m) a z dálnice u Řehořova. Dále je vidět z téměř 30 km vzdáleného Blažkova (694 m) nad Rudolcem a z Holého vrchu (662 m) u Cyrilova. Ze severu je vidět z Harusova kopce (742 m) u Nového Města na Moravě, od vesnice Rokytno (754 m n.m.) a osady Koníkov a též z Pohledecké skály (812 m). Ze severovýchodní strany jej lze vidět ze zalesněného vrcholku (704 m) nad vesnicí Písečné a z 21 km vzdálené zříceniny hradu Zubštejna a od bílého kostelíčka v Olší u Tišnova. Je vidět též z těžních věží a větracího komína u Dolní Rožínky. Z jihovýchodu je vidět z Květnice u Tišnova (470 m), od vápenek u Čebína a z vrcholu Sykoř (702 m) nad Doubravníkem, z jihu pak od Deblína  a z dálnice u Velké Bíteše. Tato všechna místa bylo vidět odsud, když zdejší stromy byly malé.

Dějinné  souvislosti

Vrchol se nachází  na uzemí obce Kadolec, která byla původně částí panství Osová a poprvé je připomínána 1364 pod názvem Kadolcze. Toto jméno je původně německé: Kadolts dle zakladatele Kadolta. Obec měla vždycky svou vlastní samosprávu. Církevně patří do křižanovské farnosti, dříve spadala pod Heřmanov, kam se chodilo do roku 1832 i do školy.

Severním směrem se nachází Křižanov, kde se podle historických pramenů  narodila panu Přibyslavovi a jeho manželce Sibyle sv. Zdislava. V dospělosti se provdala za Havla Markvartic z Lemberka a odstěhovala se za ním na jeho hrad v severních Čechách. Tam vynikala láskou k nemocným a trpícím do té míry, že se pro ně doslova udřela. Zemřela ve věku kolem třiceti let 1. ledna 1252 a zanechala čtyři sirotky: Markétu, Havla, Jaroslava a Zdislava. Pro tento hrdinský stupeň lásky k bližním byla 21.5. 1995 v Olomouci svatořečena  papežem Janem Pavlem II. Při kanonizačním procese bylo vědecky prokázáno zázračné uzdravení MUDr. Františka Straky, rodáka z Moravce, ke kterému došlo na přímluvu sv. Zdislavy v září 1989. V nemocnici v Novém Městě na Moravě přežil bez jakýchkoliv následků dlouho trvající klinickou smrt.

Vypráví se, že  svatá Zdislava putovávala na tento kopec a modlila se tu. Už  asi nikdy nezjistíme, co se tady přesně událo.  Zprávy o tom pocházejí až z pozdějších kronik, jako například tato:

Poustevnička a medvěd

Zdislava si pamatovala, že hodinu cesty od křižanovského hradu byl mezi dvěma kopci palouček, blízko skalisko s nevelkou dutinou a praménkem vody. Rozhodla se, že tam půjde poustevničit. Na místě si sekyrkou usekla dvě větve, uhladila nožem, svázala tkaničkou a měla kříž. Ten vztyčila uprostřed pěkného trávníku před velikými kameny, kde si představila jeskyňku. Potom si klekla před křížem a modlila se pomalu všechny modlitby, které znala. Kolínka jí strnula, myslela si: „Chvíli se protáhnu, jen trošku a pak se budu modlit dál.“ Spolehla se na loket a začala pomalu dřímat, až se jí zmocnil zdravý dětský spánek. Když její matka od sester zjistila, kam se malá Zdislava vypravila, poručila podkonímu, aby bez odkladů přivezli malou poustevnici domů.

Cestou potkali uhlíře Jana, který na otázku, proč není u svých milířů a nač má veliký oštěp, řekl se starostlivou tváří, že hledá dcerku Elišku – zatoulala se na borůvkách. Má o ni strach, dověděl se právě od ovčáka, že se v okolí objevil starý, kulhavý medvěd. Včera viděl, jak psi proti němu vyrazili. Proto dnes dává pozor na ovce. Uhlíř šel s nimi a zůstal u koní, když dojeli k houštině s převrácenými, tlejícími stromy, kam s koňmi nemohli. Odtud kousek proti kopci byla Zdislavina „jeskyňka“. Na palouku kříž a před ním klečící děvče. Na zavolání vstala, sebrala do uzlíčku své věci a beze slova šla s nimi houštinou ke koním. Vtom si vzpomněla na vlastnoručně udělaný křížek a že jej vezme domů. Otočila se a spěchala pro něj.

Uplynula chvilka a v tom zazněl tak pronikavý a smrtelně zděšený výkřik, že rázem strnuli, jakoby jim krev v žilách zmrzla – ale hlas nebyl Zdislavin. „To je naše Eliška!“ chraplavě pronesl uhlíř a hnal se houštinou. Podkoní za ním. Doběhli k palouku, opatrně vykoukli mezi stromy a zkameněli po druhé: Uprostřed palouku zdvíhá se ze země zděšením pobledlé děvčátko v plátěných šatech, křečovitě tiskne k sobě hliněný džbán, z kterého se sypou borůvky – a před ní rozkročena, jako by ji chtěla zaštítit, stojí Zdislava. Nedívá se na ni, ale k vykotlanému stromu, kde stojí ohromný medvěd, jako by překvapen postojem Zdislavy. Mžouravě přivírá malá, zlá očka. Čenich obludný, jako z balvanu tesaná hlava, dychtivě vysunut dopředu.

Diváci slyší tichá slova Zdislavy: „Říkám ti, nejde na tebe, ale na med. Nesmíš mu ukázat strach! Dělej jakoby nic! Jdi klidně! Jdu s tebou a nespustím z něho oči. Přijdou nám na pomoc. Jen klidně!“ Medvěd při těch klidných slovech začal komíhat hlavou a otočil se ke stromu, když v tom Eliška znovu vykřikla a dala se do běhu. Medvěd sebou okamžitě trhl a vida prchající kořist, vyrazil. Ale dva silní muži s napřaženými zbraněmi vyrazili rovněž. Půtka za chvíli skončila. Meč podkoního a oštěp uhlířův vykonaly své dílo. Eliška si uvědomovala, že ji medvěd nesežral, až když ji otec vyzdvihl a svíral v náručí. Potom se obrátil k Zdislavě, a ukazuje bílé bělmo v černé tváři, řekl: „Sám Pán Bůh ti vnukl, aby ses vrátila na palouk, před Elišku se postavila a medvěda zdržela.“

Zdislavě se už také vrátila barva do tváře a řekla: „Tatínek vždy říkal, že každé nebezpečí je jako dravá šelma. Tím spíš zaútočí, když vycítí, že má člověk strach, když se k němu obrátí zády a prchá. Tatínek nás nebude hubovat, protože ví, že s tak statečnými muži jsme nebyli v žádném nebezpečí“. Sotva to dořekla, na něco si náhle vzpomněla. Chopila se křížku a omluvně odvětila: „Tak přece mám svůj kříž, abych měla památku!“

Současnost

Tento příběh ožívá vždy  před poutí, která je v Křižanově v neděli kolem svátku sv. Zdislavy – 30. května. Před ní v sobotním podvečeru putují mladí i staří pěšky na  Svatou a po cestě si dělají křížky z nalezených kousků dřeva. Pouť vrcholí bohoslužbou ke cti naší slavné rodačky a patronky rodin v altánku vybudovaném občany z Kadolce a Lesy České republiky L.P. 2001.

SVATÁ ZDISLAVO, ORODUJ ZA NÁS A ZA NAŠE RODINY.

Zdislavo, v říši krás, slyš svých dětí vroucí hlas:

štěstí rodin našich krajin chraň i v dnešní čas!

V rodinách je základ života, běda, když zde láska ztroskotá,

Zdislavo, ty vzor jsi rodinám, jak Bůh žehnat chce i nám.

Zdislavo, v říši krás …

P1120524 P1120526P1120549